Ozvěny z akcí

JOM HA-ŠOA


22.4.2013

 

Vzpomínka na oběti zkázy 

Za 2. světové války bylo zavražděno přes šest miliónů židů. Tento fakt si pamatujeme ze školních lavic asi všichni. Program Sušického kulturního centra uvedený právě v tento mezinárodní den - 8. 4. (dle židovského kalendáře, který se řídí měsícem, připadá den každý rok na jiné datum) však chtěl obsah této věty přiblížit našemu reálnému dnešnímu životu. Ale je to ještě vůbec možné?

Pozvaní hosté se o to pokusili: Nejprve byla na pořadu

PANELOVÁ DISKUZE

Moderovala Barbora Freund doktorandka židovských studií při HTF UK. Václav Diviš ředitel Památníku - muzea - synagogy v Hartmanicích seznámil asi čtyřicet posluchačů s povstáním židovských obyvatel varšavského ghetta proti nacistům, od něhož uplynulo přesně 70 let.

Michal Chmelenský kurátor národopisného oddělení Západočeského muzea v Plzni přednesl historii Židů v Sušici, která se datuje od prvního pivovárečníka v 16. stol., postupně upřesňoval informace a z doby prvorepublikové už mluvil o konkrétních místních lidech, které mnozí ještě pamatují. Společenství zdejších lidí transportem do koncentračních táborů zcela vymizelo.

Tuto dobu pak svými vlastními zážitky přiblížil vzácný host třiadevadesátiletý pan Pavel Stránský. Svůj příběh přednáší po celém světě i v Němčině a Angličtině a nazývá ho -

LOVE STORY

Děj začíná v Praze, kde se jako sedmnáctiletý seznámil se svou budoucí ženou Věrou a to právě v době obsazení Československa nacisty. Postupně ztratil své rodiče a dostal se do lágru v Terezíně. Podařilo se mu setkávat se tam s Věrou. Slíbili si, že za každou cenu musí zůstat spolu. Po dvou letech ho ale vybrali na transport do Osvětimi. Jedinou možností, jak zůstat spolu, byla svatba. Vzali se tedy a na druhý den odjeli s mnoha dalšími v přeplněných vagonech do vyhlazovacího tábora. Tam, protože byl mladý učitel, dostal na starost děti pracujících vězňů. Proto přežíval. V roce 1944 stále neumdléval a byl tedy vybrán k dalšímu životu na odklízení trosek po bombardování u Drážďan. To štěstí měl pouze nepatrný zlomek vězněných, ale i jeho žena se odtud dostala do jiného tábora. Se zbylými třemi stovkami vězňů nastoupil v dubnu 1945 pochod smrti. První den ušli 40 km. Po osmi dnech se zbytek skupiny dostal až k Terezínu. Tam je nacisti opustili a oni došli do lágru, kde ovšem vypukla epidemie tyfu. Se štěstím se mu podařilo uniknout. V Praze nechal číst v rozhlase své jméno. V Německu to zaslechla jeho žena umírající na tyfus. To jí dodalo sil a přežila. Nakonec se setkali a znovu byla svatba.

„Hrůzy té války je třeba připomínat, aby se neopakovaly,“ zakončil pan Stránský své vyprávění. Následovaly otázky posluchačů a nakonec se zeptal sám vypravěč: „Co myslíte, že je na světě nejdůležitější? Ano, je to láska“ a přečetl její pravdivý popis ze své knihy.

KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA MĚSTEM

Pan Chmelenský pak procházel s účastníky dobře známá místa v centru Sušice a netečné domy ožívaly osudy tam před válkou žijících lidí. Např. dům na náměstí, kde donedávna bylo železářství, koupil už židovský železář v roce 1917 za 57 tisíc zlatých. V ulici Vodní, dříve Židovské, řečník připomněl dávné ghetto a stejně tak dnes už neexistující dřevěnou i zděnou synagogu. Průvod se pak setkal se zpěváky sboru Svatobor a společně vstoupili na starý židovský hřbitov. Zde celá akce vyvrcholila zpěvem dávné židovské písně Ose Šalom a předčítáním 94 jmen zavražděných sušických židů. Zvláštní atmosféru, jakoby splynutí toku času zaniklé historie tohoto společenství v jediném okamžiku přítomnosti, zakončil pan Václav Diviš hebrejskou modlitbou a všichni přítomní rozsvěcením malých svíček.

Akce byla večer zakončena v kině promítáním filmu o záchraně šesti set českých dětí v roce 1939 anglickým úředníkem Nicolasem Wintonem - Nickyho rodina. Památný den byl u konce a tento rozmanitý bohatý program opravdu zanechal hluboký dojem. Účastníci si mimo hlavní poselství zkušenosti zrůdné války mohli uvědomit jeden z důsledků v životě naší společnosti. Dnes málokdo řeší náboženství svých předků. Dlouhá staletí až do 2. světové války před sedmdesáti lety však tyto názory zásadně určovaly život člověka. V době, kdy téměř všichni byli věřící křesťané, tu s nimi žila společnost jiného náboženství, kultury i tradic. Její dějiny vlastně tehdy všichni dobře znali, vždyť příběhy z Bible byly součástí obecného vzdělání. Dnešní generace tuto historickou paměť téměř ztratila a to je určitě škoda. Vždyť současná společnost vychází z křesťanství a to vzešlo z židovství. Jak říkal moudrý Říman Cicero: „HISTORIA MAGISTRA VITAE“ a proto velké díky za tento program.

 

Eduard Lískovec

 
 
 

Vyhledat