PŘEHLED ČLÁNKŮ - Lidé

Aktuální
 

Nezkrácená verze rozhovoru s folkovou legendou Zdeňkem Vřešťálem

15.3.2013   Kategorie: Lidé   autor: Sarah Huikari   vložil:    přečteno: 147x

   
 

Zdeňěk Vřešťál, Zuzana Navarová a Nerez – to je pojem, dnes už legenda, kterou není třeba dlouze představovat. Podobně jako další trio – Zdeněk Vřešťál, Jaromír Nohavica a následně vznik kapely Neřež, s níž hraje Zdeněk Vřešťál dodnes. Před čtyřmi lety vydal knihu vzpomínek Ne, Nerez nerezne, kterou věnoval Zuzaně Navarové k jejím nedožitým padesátinám.

 

O folku a jeho současném publiku, ale i o ekonomické a kulturní krizi a mediálních peripetiích, které zažil jako manager Marie Rottrové, jsme si se Zdeňkem Vřešťálem povídali v kavárně sušického kina, kde 22. února vystupoval se svým sólovým recitálem.

 

S kým se vám za vaši dlouhou a pestrou kariéru nejlépe spolupracovalo? S kým jste si připadal nejvíce tvůrčí?

Nejvíce tvůrčí to samozřejmě bylo se Zuzanou Navarovou v kapele Nerez, která existovala asi 14 let. Zuzana už bohužel není mezi námi. To skončilo, ale pak jsem měl zajímavou spolupráci s Jaromírem Nohavicou, kterému jsem dělal asi 7 desek. Třeba Divné století bylo albem desetiletí. Zajímaví byli také Bratři Ebenové, Karel Plíhal, se kterými jsem dělal a posledních 12 let jsem managerem a zároveň producentem a hudebníkem v doprovodné kapele Marie Rottrové.

 

Marie Rottrová však svou hudební kariéru již ukončila.

Maruška už nechce koncertovat a dělat šňůry, ale občas si s námi střihne nějaký ples, nebo benefiční koncert. Je to pořád krásná ženská a skvěle zpívá.

 

Je pravda, že jste se Zuzanou Navarovou kdysi tvořili pár?

Když jsme se seznámili, tak jsme spolu asi 14 dní chodili. Pak jsme si řekli, že bude výhodnější spolu dělat muziku (smích...). A pak jsme spolu s kolegou Vítem Sázavským tvořili spíše manželský tvůrčí trojúhelník. Já se Zuzkou jsme nosili nové písničky a Vít je potom aranžoval. Pořád jsme se před sebou předváděli, kdo přinese lepší písničku, takže to byl takový můj tvůrčí a hnací motor.

 

Kam se podle vás za dobu, kdy v ní působíte posunula česká folková hudební scéna?

Já už na této hudební scéně působím třiatřicet let - od roku 79 - a posunula se hodně daleko. Vždy u nás byla tradiční, začal to už Karel Kryl po roce 69, potom postupně přišli i lidé ze Šafránu, jako Hutka, Merta a Třešňák… to byli folkaři 70. let. A pak nastoupila nová vlna českého folku. V roce 82 se objevily jednak bigbeatové kapely jako Pražský výběr, nebo Jasná páka, ale našli se v ní i folkaři. V tomto roce začali hrát bratři Ebenové, objevil se Karel Plíhal a my. Všichni hrajeme dodnes. Nevím čím to bylo, že zrovna tento rok se zrodila tak silná generace hudebníků.

V současnosti už existuje další vlna. Myslím si, že to nejsou takoví ti klasičtí folkaři, ale třeba muzikanti s kapelou. Ostatně my v Neřež máme taky basu, bicí a klávesy, čili je to takový akustický pop. Folková hudební scéna se teď vyvíjí spíš tímto směrem. Například poslední grammy dostala americká folková kapela (Mumford & Sons – pozn. redakce) a to je docela zajímavé.

 

Patříte k nejvýznamnějším českým producentům. Je někdo právě z té mladé generace písničkářů, kdo vás opravdu zaujal, nebo někdo s kým byste chtěl spolupracovat?

Určitě je hodně zajímavý Tomáš Klus, protože jeho popularita vzešla zespoda. To je velice zajímavé zejména proto, že nebyl tlačen právě nějakými producenty, nebo reklamou, ale prostě si ho oblíbili mladí lidé a hodně na něj chodí. A já mu ten úspěch velice přeji.

 

A jaké je to dnešní publikum folku? Je více otevřené a vnímavé než třeba před 20 lety?

No tak hlavně aby nějaké bylo! Protože obecný jev je že, a nejen u folkové muziky, ale na jakoukoliv hudbu i na divadla, chodí čím dál tím míň lidí. Lidi sedí doma a koukaj na počítač, jsou na facebooku a mají pocit že jsou spolu a přitom spolu nejsou. To je opravdu nemoc této generace. Zdvihněte zadky a pojďte zase chodit ven, pojďte se potkávat, protože to je na tom to nejhezčí! To, když se lidi potkávají, seznamují a navzájem se vlastně „oplodňují“ svými nápady, tak vznikne něco nového. Takhle se ani nevyhrabeme z nějaké hospodářské krize, protože když budete sedět doma, tak nic neutratíte a kde se neutrácí, tam není potřeba něco vyrábět, což bude čím dál tím horší a horší a nebude práce. Jako studovaný ekonom si myslím, že by pomohlo jedině to, kdybychom si řekli pojďme se bavit, pojďme trošku začít utrácet a rozhejbáme tu ekonomiku.

 

V 90. letech jsme zažili ohromný kulturní boom, kdy každá sebemenší akce byla plná lidí. Zřejmě ta euforie lidi opravdu táhla ven.

Lidi teď nemají peníze. To si ale myslím, není ten hlavní důvod.

 

Jen jestli to není tak trochu tou mediální klakou o krizi.

Média tlačí na lidi, aby zůstali doma a nikam nechodili, ale takhle to bude jenom horší. Strašně straší a vyloženě těží z toho, že je něco špatně. Když zavolám někam do Blesku a řeknu, že se mi něco podařilo, tak to rozhodně neotisknou, ale kdyby to bylo něco špatnýho, tak to jo. Já jsem toho zažil hodně s Marií Rottrovou. Například když jí kouslo klíště a měla zánět mozkových blan, tak to co se dělo, co byli schopni ti paparazzi všechno dělat, bylo jen kvůli tomu, že to bylo negativní. Kdyby to bylo pozitivní, tak se neozvou vůbec. Je to nechutné.

 

Koncertně jste doprovázel Jaromíra Nohavicu, nebo právě Marii Rottrovou. Vyhovují vám spíše sólové koncerty komornějšího charakteru, nebo jste zvyklý na velké koncertní produkce?

Samozřejmě jsem zvyklý vystupovat s kapelou, to je nejlepší. Naše pětičlenná kapela Neřež, skvělí muzikanti, vydává teď novou desku Vlakem na kolín, kterou jsme natočili s první slovenskou Superstar Katkou Koščovou, která teď bude mít křest na několika velkých koncertech. Vždycky je mnohem lepší, když jsou za vámi další muzikanti. Ale já sólové koncerty dělám hlavně proto, abych si vyzkoušel nové písničky, které podle reakcí diváků potom nabídnu kapele, aby je zaranžovala. Diváci jsou pro mě takový lakmusový papírek, takový pokusní králíčci, a když se nějaká písnička líbí, tak se potom nestydím jí nabídnout kolegům.

 

Jak často vyrážíte na podobné sólo turné?

To je výjimečné. Objednali si mě v Plzni, tak jsem si k tomu přidal další koncerty v Přešticích, na Železné Rudě a teď tady v Sušici, abych nejezdil tam a zpátky. Říkal jsem si, že půjdu i na lyže, ale nějak z toho sešlo, protože jsem si je nevzal (smích...)

 

Jaký máte vztah k venkovu? Nemýlím-li se, tak jste se tam přestěhoval.

Ano, už 8 let bydlím mimo Prahu, z které jsem utekl, a to v Nových Dvorech u Kutné Hory. Je tam krásně. Nejsou tam kopce, čili žádný sníh, v tomhle ohledu to tu máte mnohem lepší. (zbytek zkrácen)

 

Když už jsme toto téma nakousli, jaký je váš vztah k lidové hudbě?

V létě pořádám už druhý ročník vesnického hudebního festivalu, kam si zvu lidi, kteří nejsou z Prahy, z Brna, nebo z Ostravy. Ale spíš ty, co žijí na venkově a těch je docela hodně. Například ve vedlejší vesnici bydlí pan Vanek, kapelník skupiny Už jsme doma a v okolí Kurné Hory bydlí další zajímaví lidé. Lidé tu nejsou tak zmlsaní, jako ve velkých městech, kde mají 50 koncertů denně, takže jsou vděční a chodí.

 

A co zajímavého chystáte na letošek, ať už sám, nebo s kapelou Neřež?

Letos jsem šel do konkurzu na ředitele městského divadla v Kutné Hoře, ale nezadařilo se mi, byť mám třiceti letou praxi. Se mnou postoupil také jeden divadelní vědec, také s třicetiletou praxí. Nakonec konkurz vyhrála paní, která tam leta dělala vedoucí kina. Což bylo trochu zvláštní, že její projekt vyhrál, ale alespoň už vím, jak to chodí v tomto státě.

Jinak tedy plánujeme křest zmiňovaného alba s Katarínou Koščovou.

 

Když tu tak sedíme v kino-kavárně Sušického kulturního centra, tak mě napadá, vy jste dělal několik skladeb pro film Román pro muže, je to tak?

Já jsem dělal celou muziku pro ten film. Byla to moje první práce na filmové hudbě a rovnou takovýhle velký biják. Film byl natočen podle stejnojmenného románu Michala Viewegha a vidělo jej asi 700 tisíc diváků. Také to byl hvězdně obsazený a skvěle zahraný rodinný film.

 

A jaká to pro vás byla zkušenost?

Hezká. Já mám písniček spoustu a jsou moje. Takže mohu všechna témata sám za sebe vykrást, bez problémů s autorskými právy. Nabídl jsem režisérovi Tomáši Bařinovi 18 verzí ke každé scéně a on si vybral.

 

Jaký je váš názor na českou soundtrackovou hudbu?

Tady to není tak rozvinuté, jako například v Americe, kde tento průmysl jede na mnohem vyšší obrátky, než na našem malém středoevropském rynečku, který je docela legrační.

 

Přesto je velice zajímavé, že díky Mezinárodnímu festivalu v Karlových Varech a dalším zajímavým festivalům, které se tady konají, filmový průmysl funguje a má velikou tradici. Máme slavné režiséry jako je pan Jiří Menzel, slavící 75 let, Miloš Forman, Věra Chytilová a další. To jsou nesporně světová jména a máme být na co hrdí!

 

Máte i nějaké textařské idoly?

Samozřejmě Jiří Suchý. Velký frajer byl Zdeněk Borovec, což byl člověk, který psal na zakázku – dostal melodii a přes noc vytvořil naprosto dokanlý profesionální text, který i o něčem byl. A pak existovali lidé, kteří uměli napsat hit, jako Jiří Štaidl, který psal na počátku pro Karla Gotta. Zkrátka text musí mít slogan, aby to byl hit a to tady ten pán velice dobře uměl. Nebo Pavel Vrba, teď nedávno zesnulý.

 

Co ze škály vašich činností od prucentství, textařství po vystupování – říkal jste, že máte i divadelní praxi vás baví nejvíce?

Já jednou prací odpočívám od té druhé. Když nepíšu písničky, tak dělám produkci desek. Když mě unavuje produkce desek, nebo managerská činnost, tak mám koncert a takhle mě to baví všechno.

Děkujeme za vás čas i písničky a přejeme spousty zajímavých zrealizovaných projektů.

 

(Autor fotografie: S. Vrba - Klatovský deník) 

 
 

Vyhledat